Sopky

Slovo "sopka" vzbuzuje u většiny lidí hrůzu a pod tímto pojmem se jim vybaví zničená města a veliké oběti na životech lidí, které jdou až do desetitisíců.

Jsou sopky opravdu tak ničivé? Muselo v historii dojít k tolika katastrofám?

Kdyby lidé žijící ve vulkanických oblastech si života sopek více všímali, určitě by v minulosti k tolika obětem na životech nedošlo. Většinou by se lidé stačili vystěhovat před ničivým výbuchem. Svá obydlí by sice nezachránili, ale životy ano.

Sopky totiž před mohutnou erupcí varují dost zjevnými úkazy, jako je například slabší či silnější místní zemětřesení, hustý a tmavý dým vycházející z kráteru, který obsahuje stále větší množství sirných plynů a popelu, burácení a dunění uvnitř vulkánu způsobené pohybem magmatu a plynů k povrchu. Často těsně před katastrofální erupcí hrozivě vyšlehává oheň z kráteru, což působí obzvláště hrozivě a je posledním varováním sopky pro všechno živé v okolí, co může odejít, aby tak okamžitě učinilo. Tomuto varování instinktivně rozumějí živočichové a hromadně opouštějí místo, kde hrozí nebezpečí. Lidé v minulosti, bohužel, těmto úkazům nevěnovali moc pozornosti - nevzrušovala je hustě kouřící a rachotící sopka ani zemětřesení v její oblasti. Nebyl jim nápadný ani zvýšený výskyt některých živočichů na plantážích, ve vesnicích a městech, kteří se sem přestěhovali ze svahů vulkánu. I Vesuv varoval v roce 63 zemětřesením a později dýmem prosyceným sirnými plyny a popelem. Teprve až po jeho výbuchu v roce 79, který byl podrobně popsán, se staly sopky předmětem bližšího studia a trvalo ještě hodně dlouho než vznikla nová, zajímavá a velmi důležitá věda - vulkanologem. Tak jako meteorologové předpovídají pomocí měření ukazatelů v atmosféře počasí, tak vulkanologové na základě podrobného sledování sopky (různých měření a chemických rozborů i v období klidu) mohou dost spolehlivě předvídat možné erupce a včas vyhlásit evakuaci obyvatel. Sopečná činnost přináší i něco dobrého a toho dobrého je tolik, že možná zastíní ty tolik obávané katastrofy. Je to nerostné bohatství, termální vody a především mimořádně úrodné půdy, které vznikají zvětráváním sopečných hornin. Z nitra Země se dostávají na povrch horniny, které obsahují velké množství cenných prvků pro růst rostlin. Během 2-7 let se na místech poničených erupcí vegetace opět vrátí. Vypadá to, jakoby se sopky snažily štědře vynahradit živé přírodě to, co erupcí zničily. Vulkanické oblasti v teplých krajinách jsou nejvíce zalidněné. Úrodná půda se velmi dobře obdělává a teplé podnebí umožňují lidem sklizeň několikrát do roka. Jde zejména o oblast Indonésie, kde je nejvíce činných sopek. Lidé se tu naučili se sopkami a možným nebezpečím žít. Ani za nic by neopustili svůj domov, kde "prší kamení", který považují za nejkrásnější. Vždy se znovu vrátí na místa, která byla zavalená lávou a zasypána popelem. Sopečná činnost má svoje nezastupitelné místo při utváření povrchu Země a dokonce i při vývoji života na Zemi.

Vznik sopečné činnosti na Zemi

Na naší planetě vznikají sopečnou činností (podmořskými erupcemi) nové ostrovy - pevniny, které jsou základnou pro vznik nového života na Zemi. Dokonce i korálové ostrovy mají jako svoji základnu zpravidla sopečný kužel, jehož vrchol je v nevelké hloubce pod hladinou moře. Mořská voda se na tomto místě ohřívá a koráli zde mají výborné podmínky k životu. Vznik ostrova sopečnou činností, to je úžasný přírodní jev, nádherný souboj ohně s vodou, kdy voda postupuje ohni maličký prostor ze svého území, aby na něm vytvořil ostrov, na němž se postupně usadí život. Tento souboj ohně s vodou byl dokonce od samého počátku nafilmován. Bylo to při vzniku ostrova Surtsey jižně od Islandu v listopadu 1963. Podmořská erupce začala 14. listopadu 1963 a souvislá sopečná činnost trvala až do 7. května 1965. Vznikl tak ostrov, který má rozlohu necelé 3 km2 a stal se jednou z nejvzácnějších přírodních rezervací na světě. Na ostrov mají přístup pouze vědci, kteří zde pozorují oživení lávy a popelu. Na ostrově se vyskytuje tundrová květena, jsou zde i živočichové - hmyz, ptáci, tuleni. Sopečná činnost je nejprudší a nejrychlejší geologický proces, který umožňuje člověku během jediné generace sledovat návrat života do oblasti zasažené erupcí a přírodovědcům napovídá cosi o vývoji života na zemi. Samotné sopky, vulkanická pohoří a ostrovy mají svoje jedinečné kouzlo, které láká turisty. Některé sopky na světě jsou považovány za posvátné a těší se po staletí mimořádné úcty lidí. Nejznámější je Fudžisan v Japonsku. V Ekvádoru se obdobné úctě těší Cotopaxi. Sopečná činnost je ohromná přírodní síla, která stojí za to, aby ji člověk obdivoval a studoval. Zároveň tak trochu člověka nabádá k zamyšlení nad jeho konáním na Zemi - v přírodě. Sopka si občas při erupci vezme na živé přírodě, ale všechno bohatě vrátí a vynahradí. Člověk, který se nad tím zamyslí, tuší v tomto přírodním procesu, jakým je sopečná činnost, velikou harmonii. Je to harmonie, která, bohužel, chybí člověku v tomto století. Člověk si osobuje právo "pána přírody" a podle toho s ní zachází. Z přírody pouze bere a zdaleka ne jenom tolik, kolik potřebuje, ale mnohem více. Člověk začal ve velkém kácet a vypalovat lesy, dokonce si již troufá na tropický les v oblasti Amazonky. S mizejícími lesy mizí i živočichové. Někteří jsou dokonce nesmyslně úmyslně vybíjeni pro svoji kůži, kožešinu, peří, kly atd. Průmyslem člověk znečišťuje vody a ovzduší. Člověk z přírody bere, ale nic nevrací, nenahradí. Navíc války, které občas někde ve světě vzplanou, jsou mnohem ničivější, zabíjejí bez varování mnohem větší množství lidí, než jakákoliv sopečná erupce. Krajina po válce zůstává zpustošena ničivými bombami, které rozhodně nedají spálené půdě cenné prvky, důležité pro růst rostlin. Takže do krajiny zpustošené válkou se život vrací daleko pomaleji.

Pokud si toto lidé uvědomí, nebudou jim nahánět hrůzu sopky, ale spíše ti, kteří si říkají "homo sapiens" a svojí činností narušují harmonii v přírodě.

Ostrov Surtsey

O katastrofách spojených s výbuchy sopek toho bylo již napsáno hodně, takže pojem "sopka" vyvolává u většiny lidí strach, a to i přesto, že sopečná činnost přináší na druhé straně lidem i mnoho užitečného. Ať jsou to již velmi úrodné půdy vznikající zvětráváním sopečných hornin, termální prameny, nerostné bohatství a v některých oblastech i obrovská geotermální energie (Island, Japonsko, Kamčatka, Nový Zéland). Sopečná činnost se významně podílí na vývoji Země a dokonce je to i činnost tvořivá a životadárná. O tom se, bohužel, už tak nepíše. Sopečnou činností - podmořskými erupcemi vznikla a ještě vzniká většina ostrovů a v oceánech, které se stávají základnou pro rozšíření života na naší planetě. Jedním z těchto ostrovů je Surtsey, který vznikl jižně od Islandu. Sopečné pásmo prochází Islandem směrem severovýchodním a jihozápadním. Tímto směrem pak sleduje středoatlantský hřbet v oceánu, kde je rozhraní mezi pevninskou deskou euroasijskou a americkou. Obě desky se v těchto místech od sebe oddalují a magma má možnost snáze pronikat na povrch. Projevuje se to vulkanismem jak samotném Islandu, který je sopečného původu, tak i podmořskými erupcemi. Tuto oblast sledují vědci , kteří zaznamenali začátkem listopadu roku 1963 ve vzdálenosti asi 60 km jižně od Islandu (poblíž Vestnamayerských ostrovů) zvýšení teploty vody v oceánu z 7 C na 9,4 C. Dále zjistili ve vodě větší množství kyseliny křemičité než je obvyklé. V Reykjaviku byly zaznamenány slabší seismické otřesy. Tyto úkazy předcházely mohutné podmořské erupci, k níž došlo 14. listopadu 1963. Toho dne začal bouřlivý souboj ohně s vodou, kdy oheň vybojoval v oceánu místo pro nový ostrov. Šťastná náhoda, že právě ve chvíli, souboj obou živlů začal, plula poblíž loď a členové její posádky se stali přímými svědky tohoto fantastického přírodního děje - zrození nového ostrova. Vyzbrojeni fotoaparáty a kamerami podrobně zdokumentovali tento úžasný a vzácný přírodní jev. napřed začala voda v oceánu vřít a spolu s párou vystupoval dým se sirnými plyny a popelem, který vytvořil mohutný mrak, dosahující již po hodině do výšky 60 m. Pak následoval ohňostroj, kdy vyletovaly do výšky rozžhavené kameny. Mrak mohutněl, sahal do výšky až 900 m, takže byl vidět až v Reykjaviku. Sopečná činnost stále sílila a ještě během tohoto dne se začal na hladině oceánu rýsovat sopečný kužel 10 m vysoký. Druhý den se zvětšil a jeho výška dosahovala 40 m. 19. listopadu byl kužel vysoký již 60 m a délka rodícího se ostrova byla téměř 600 m. Souvislá sopečná činnost trvala až do 7. května 1965. Během této doby se na ostrově vytvořilo i lávové jezero. Poslední lávové proudy byly pozorovány naposledy ještě v srpnu 1967. Od té doby je ostrov v klidu. Zaujímá rozlohu necelé 3 km2. Byl nazván Surtsey podle vikingského boha ohně Surtura. Na nových mapách je již zanesen. Vznik tohoto ostrova dal lidem jedinečnou příležitost pozorovat vznik ostrova a jeho postupné osídlení životem. Na čedičových lávách a popelu se postupně začínají objevovat bakterie, lišejníky a mechy. Následuje tundrová květena, která vytváří "polštáře" - husté trsy rostlin s velmi nízkými stonky. Tato květena tvoří místy souvislejší koberce, pokrývající lávu a popel. Na ostrov přilétl první hmyz - mouchy a motýli. Přiletěli mořští ptáci, zejména rackové, kteří na ostrově zahnízdili. Na pobřeží připluli tuleni a vyhřívají se zde. ... Surtsey je přísně chráněnou přírodní rezervací, kam člověk nemá volný přístup. pouze vědci tu mohou pozorovat život a jeho další vývoj, který by měl probíhat bez jakéhokoliv zásahu člověka. Návštěvníci Islandu mohou v Reykjaviku shlédnout film "Zrození ostrova", který natočil Osvaldur Knudsen se svým synem. Oba muži již po 40 let se věnují filmování sopečné činnosti na Islandu. Jejich záběry jsou nejen zajímavé a krásné pro diváky, ale jsou unikátní a velmi cenné pro práci vulkanologů. Film Zrození ostrova získal ve světě velký ohlas. Loučím se s ostrovem Surtsey a mám jedno veliké přání, aby film o zrození tohoto ostrova se dostal i do našich kin a lidé měli tak možnost shlédnout tento nádherný přírodní děj, který je téměř zázrakem.