Slovo geologa

Jižní Itálie je zemí zaslíbenou vulkanologii, tedy vědě o sopkách. Nejen, že jsou zde dvě z nejproslulejších sopek světa, Etna a Stromboli, ale zrodilo se tu i pojmenování sopek ve většině západních jazyků - vulkán, podle ostrova Vulcano.

Proč jsou ve středomoří sopky?

Na místě dnešního Středozemního moře byl kdysi oceán Tethys. Ten se však v období svrchní křídy, tedy asi před 80 miliony let, začal zmenšovat. Tehdy se totiž proti sobě začaly pohybovat dva kontinenty ohraničující oceán, Afrika na jihu a Eurasie na severu (v dnešním pojetí světových stran). Tento pohyb vedl nejen k zániku oceánu, tedy z geologického hlediska k zániku oceánské zemské kůry, ale zároveň ke vzniku alpinského horského pásma, které dnes dominuje Evropě. K němu patří také italské Appeniny a většina hor na Sicílii. Dnes dospělo vrásnění téměř k závěru, a z někdejšího oceánu již zůstaly jen zbytky. Toto období je typické vznikem řady takzvaných mikrodesek. Jsou to vlastně ohromné kry, které se během vývoje postupně odlámaly z okrajů africké a eurasijské desky. Nyní jsou stlačeny mezi těmito velkými deskami a vytvářejí tak mozaiku s velmi komplikovanými vzájemnými vztahy. V tomto složitém prostředí vznikl ostrovní oblouk - Liparské ostrovy.

Co je ostrovní oblouk?

Liparské souostroví tvoří takzvaný ostrovní oblouk. Ten se může vytvořit v situaci, kdy se dvě zemské desky pohybují proti sobě. Mezi nimi svíraná oceánská kůra nemá, vzhledem ke svým fyzikálním vlastnostem, jinou možnost, než se začít šikmo zasunovat pod jednu z nich. Tam se z ní vlivem vysokých teplot začne uvolňovat voda, která stoupá zpět k povrchu. A právě voda má jednu úžasnou vlastnost. Za její přítomnosti se totiž začínají tavit horniny, které by na to za sucha nemohly ani pomyslet. A tak po určité době už nestoupá k zemskému povrchu jen samotná voda, ale roztavené magma. A to na zemském povrchu vytvoří ostrovní oblouk. Oblouk proto, že se oceánská kůra nezasunuje do hloubky jen na jednom jediném místě, ale v dlouhém pásu. Proto i popsaný proces s tavením probíhá po celé délce subdukční zóny (tak se totiž místo zasunování jedné desky pod druhou nazývá). Nad subdukční zónou se tak vytvoří oblouk sopek. Nejznámějším příkladem tohoto děje jsou ostrovní oblouky ve východním Tichomoří (například Japonské ostrovy nebo Filipíny). Do stejné rodiny patří i řetězec Liparských ostrovů. Situace je tu však podstatně komplikovanější, jak je vidět nejen z určité netypičnosti zdejších sopečných projevů, ale i z "neposlušného" postavení ostrovů Salina, Lipari a Vulcano. Ty totiž leží na hlubokém zlomu v zemské kůře, který ulehčil a zároveň usměrnil cestu vystupujícímu magmatu.

Liparské ostrovy

Liparské, neboli Eolské souostroví leží severně od Sicílie v Tyrhénském moři, na vnitřní straně kalabrijského oblouku. Tvoří ho sedm sopečných ostrovů, z nichž pět je seřazeno ve směru přibližně západojihozápad-východoseverovýchod (Alicudi, Filicudi, Salina, Panarea a Stromboli) a další dva ostrovy leží v jihojihovýchodním směru od Saliny (Lipari, Vulcano). Ostrovy jsou však jenom vynořenou částí téměř 200 km dlouhého řetězce podmořských hor. Od Alicudi na východoseverovýchod pokračují pod mořskou hladinou postupně sopky Eolo, Enarete a Sisifo, severně od Stromboli pokračuje řetěz horami Lametini, Alcione, až k Palinuro, kde se stáčí do západního směru. Ačkoliv ostrovy leží na úpatí kontinentálního svahu, hloubka moře kolem nich běžně dosahuje 1500 metrů, což dodává ostrovům s nadmořskou výškou těsně pod 1000 m skutečně impozantní rozměry.

Nejstarší láva, kterou z Liparských ostrovů známe, vznikla před dobou 1,3 milionu let, a pochází z hloubky moře u podmořské hory Sisifo. Toto datování považujeme za dobu vzniku Liparských ostrovů. Všechny ostrovy byly svého času činnými sopkami, ale dnes považujeme za aktivní pouze tři z nich: spící Lipari, méně tvrdě spící Vulcano, a činnou Stromboli. Na tomto místě věnujme pozornost posledním dvěma sopkám.

Vulcan

Historie ostrova Vulcano se začala psát v poslední době meziledové, tedy přibližně před 120 tisíci lety. Tehdy vznikly mohutné stratovulkány v jižní části ostrova, dnešní vrcholy Monte Aria (nejvyšší vrchol ostrova), Monte Luccia nebo Monte Saraceno. Na konci první fáze vývoje, před 72 tisíci lety, vznikla gigantickým výbuchem Caldera del Piano, kruhová plošina o průměru přes dva kilometry, která dnes v nadmořské výšce asi 330 metrů dominuje jižní části ostrova.

V další etapě vývoje se sopečné centrum ostrova posunulo k severu, kde vznikla před 15 tisíci lety Caldera della Fossa, mohutný amfiteátr, obklopující dnešní hlavní kužel. Kromě mnoha jiných skalních útvarů vznikl i útvar zvaný Faraglione, dvojice bizardních skalisek dominujících přístavu Porto di Levante.

V zatím poslední etapě, která zahrnuje období posledních 10 tisíc let, vznikla především Fossa, zvaná též Gran Cratere, tedy dnešní hlavní sopečný kužel ostrova Vulcano, 391 metrů vysoký. Ale vzniklo i Vulcanello, poloostrov vybíhající na sever směrem k ostatním ostrovům. Tomu vévodí trojice na sebe narůstajících kuželů, dosahující výšky 123 m. Vznikl roku 183 před Kristem, původně jako samostatný ostrůvek, později se ovšem spojil s Vulcanem. Naposledy bylo Vulcanello aktivní v 16. století.

Hlavní kráter ostrova, Fossa, má mnohem barvitější minulost. Během historické doby prodělal nejméně deset období aktivity, která ovšem neměla tak katastrofický průběh, jako známe z jiných částí světa. Většinou zůstalo u vyvrhování popela a sopečných bomb, maximálně se vylil krátký lávový proud, jako tomu bylo v roce 1739. Poslední výbuch proběhl na konci osmdesátých let minulého století. Ten byl velmi pozorně studován, a na jeho základě byl definován dodnes mezi odborníky používaný termín, takzvaný vulkánský typ sopečné aktivity. Ten je typický sopečnými bombami, jejichž povrch je po ztuhnutí rozbrázděn mělkými puklinami, takže připomínají povrch bochníku chleba.

Dnes se sopka projevuje pouze vydechováním horkých plynů na několika místech ostrova. Kromě okraje kráteru je to v blízkosti přístavu, kde leží vyhledávané termální jezírko, a sopečné plyny vycházejí na povrch i na některých místech přilehlé pláže.

Aktivitu sopky sleduje observatoř zřízená institucí Gruppo Nazionale de Vulcanologia, tedy jakousi italskou národní vulkanologickou společností. Ta sleduje nejen složení a teplotu vyvěrajících plynů, ale i seizmickou aktivitu sopky a další parametry, které by mohly upozornit na případné oživení vulkánu. V návštěvnickém centru se každý může seznámit s prací odborníků, kteří bdí nad bezpečností ostrova.

Stromboli

Sopka Stromboli je, díky svým železně pravidelným erupcím, královnou sopek celého světa. Většina ostatních vulkánů totiž střídá velmi dlouhá období klidu s krátkými epizodami ničivé aktivity. Stromboli je jejich pravým opakem: pravidelné a přitom dosti mírné erupce z ní činí ideální objekt pro studium i laické pozorování. Ne nadarmo je tento typ aktivity na celém světě nazýván strombolský.

První doklady o aktivitě nejsevernější vynořené části souostroví pocházejí z poslední doby ledové, z doby před 66 tisíci let. Do dnešních dnů vznikl mohutný stratovulkán, složený ze střídajících se vrstev lávy a sopečného popela. Dříve bylo centrum aktivity na místě nejvyššího vrcholu ostrova, Vancori (924m). Dnes je ale ústí magmatického aparátu posunuto asi o 500 m k severu, takže k erupcím dochází pod vrcholem, v nadmořské výšce kolem 750 m. Z podkovovitého kráteru pravidelně v intervalech od minut do desítek minut tryská fontána žhavé lávy, která padá z části zpět do kráteru a z části se valí po úbočí sopky do moře. Fantastické divadlo způsobuje tlak plynů rozpuštěných v lávě, který postupně stoupá, až přesáhne kritickou mez a začne unikat, přičemž s sebou, podobně jako odzátkované šampaňské, strhává i část lávy. Fascinující je ovšem rovnováha celého systému, která se uchovává už po celá staletí. Občas ovšem nastane nadbytek lávy, a z kráteru se směrem k moři vylije lávový proud.

Stromboli, paradoxně navzdory své bohaté aktivitě, patří mezi bezpečnější sopky. Neustálými drobnými výbuchy se totiž uvolňuje tlak v jejích útrobách, a tak je nějaký ničivý výbuch velmi málo pravděpodobný. Sopka je pečlivě sledována, podobně jako Vulcano je celá obepnuta sítí citlivých geofyzikálních přístrojů. Její proslulost pravidelně přitahuje řadu návštěvníků, kteří váží namáhavou cestu na pozorovací stanoviště pod vrcholem. Každý, kdo absolvuje výstup až nahoru, je za svou námahu královsky odměněn nezapomenutelným zážitkem.

pripravil Vojta ERBAN