Reportáž ze zájezdu

Vyhrát zájezd od cestovní kanceláre zní neuveritelne, ale skutecne se tak stalo.

Dárcem byla cestovní kancelár CK Poznání z Pardubic, štastným turistou se stala moje osoba.

Cílem cesty byly Liparské ostrovy, o kterých mnozí z nás ani neví, kam je geograficky umístit. Pro ty nevědomé, mezi které jsem se řadila i já upřesním: Liparské souostroví ( Vulcano, Panarea, Salina, Lipari, Stromboli, Filicudy, Alicudy a desítky malých neobydlených ostrůvků) patří k Sicílii a leží při severním pobřeží tohoto ostrova. Stejně jako ostrovy Kanárské jsou původu sopečného, a přestože leží jen kousek od italské pevniny, svou exotickou atmosférou připomínají krajiny vzdálené několik tisíc kilometrů.

Pro mne začala cesta za poznáním Isole Lipari dne 3. června 1998 v 18, 30 v Praze - Roztyly, kde si Pražáky vyzvedl klimatizovaný autobus Karosa-Ranault. Průjezd naší republikou a Rakouskem ponechám bez komentáře, zmíním však první významnou zastávku v Itálii - v Pompejích. Cestou jsme samozřejmě míjeli sopku Vesuv, která se naposledy ozvala velkou erupcí v roce 1944, od té doby se tvar sopečného kužele nezměnil - vrchol kráteru má průměr 600 metrů, hluboký je 216 metrů. První velká erupce byla v roce 62 n.l, druhá, katastrofální v r. 79 n.l., zasypala žhavým popelem a pemzou až do výše 7 metrů město Pompeje a horkým bahnem zalila město Herculaneum. Sopka je dnes v klidu, až na několik malých fumarol na vnitřních stěnách kráteru. Město Pompeje je od roku 1860 systematicky prokopáváno, zatím bylo odkryto 60% z původní plochy. Vykopávky poskytují pohled do životního prostředí antického města. Síť ulic byla pravoúhlá, na křižovatkách byly zřizovány přechody z jednotlivých kamenů, umožňující přecházení z jednoho chodníku na druhý. Kromě veřejných budov a staveb různého určení jsou zajímavé i bývalé řemeslnické provozovny a obchody, ale i soukromé domy, z nichž mnohé ještě dnes vykazují vysoký stupeň vybavení a umělecké výzdoby (mozaiky, nástěnné malby, sošky atd). Impozantní jsou zbytky baziliky ze 2. stol př.n.l., Apollónova chrámu apod. Monumentálnost Pompejí si zasluhuje samostatnou kapitolu. Malebné městečko Sorento v Neapolském zálivu bylo místem našeho odpočinku. Odtud druhý den pokračujeme dále do přístavu Villa San Giovanni. Přejezd 4 km široké úžiny trvá trajektem asi 20 minut, autobusem pokračujeme do městečka Milazzo, ze kterého vyplouvají lodě a trajekty na Liparské ostrovy. Do přístavu Porto di Levante na našem domovském ostrově Vulcano, vzdáleném 35 km od Milazza, plujeme 1 1/2 hodiny. Cestu po moři jsme přežili všichni ve zdraví a pohodě. Přístavní molo leží mezi dvěma skalisky pestrých barev, z nichž převládá žlutá a červená. Jedna skála je jako ementál provrtána chodbami a jeskyněmi, druhá zase protkaná puklinami, z nichž unikají horké sopečné plyny. Nakládáme svá zavazadla do vozidla patřícího kempu TOGO-TOGO a vydáváme se pěšky městečkem a podél "černé" pláže do asi 500 metrů vzdáleného místa, které se stalo naším domovem pro příštích 8 dní. Zbytek podvečera, přijeli jsme v 18 hodin, jsme věnovali ubytování. K dispozici jsme měli čtyřlůžkové bungalovy, s možností vaření. Se zařízením obytné části a vybavením kuchyňky jsme byli všichni spokojeni.

Dopoledne 5. června jsme se věnovali převážně koupání a v podvečer jsme vyrazili na první výlet - na největší sopečný kužel ostrova Vulcano. Typický sopečný kužel Gran Cratere a la Fossa, vysoký 391 m, vypínající se nad přístavem, byl aktivní naposled v roce 1889. V současné době je na severovýchodní hraně kráteru a jeho vnějším a vnitřním svahu velké množství dýmajících fumarol. Četné pukliny, samy šedé, obklopené vrstvami vykrystalizované síry a dalších minerálů, připomínají žlutý až oranžový sníh. Výstup na kráter FOSSA byl prvním testem naší fyzické kondice. Trval necelou hodinu. Z hrany kráteru byl nádherný výhled na přístav PORTO DI LEVANTE na východě a PORTO DI PONENTE na západě ostrova, které vlastně tvoří jednu obec, neboť šíje mezi jejich plážemi je široká pouze 370 m. Z hrany kráteru jsme pokračovali na hlavní sopečný kužel - jeho nejvyšší bod (391 m n.m.). Pěšinou se dá sestoupit do 80 metrů hlubokého kráteru, ale je nutné se za nepříznivého větru vyhnout hustým sopečným plynům. Mnozí z nás vystoupili na vrcholek kráteru během celého pobytu několikrát. Všechny Liparské ostrovy jsou odtud jako na dlani. Když se otočíte, za dobré viditelnosti spatříte zasněžený vrcholek sicilské Etny. Úchvatná podívaná při východu nebo západu slunce je zážitkem, na který se nezapomíná. Další v řadě výletů byla projížďka lodí kolem ostrovaVulcano. Krátkou zastávku v malém přístavním městečku - pět domů - jsme využili k nezbytnému občerstvení a k prohlídce opuštěného majáku, připomínající zašlou slávu této části ostrova. Největším zážitkem byla mini projížďka v Koňské jeskyni, která vznikla zvětráním hornatého břehu. Okružní jízda kolem ostrova Vulcano nám pomohla orientovat se v místě našeho dočasného pobytu.

V pondělí 6. června jsme podnikli všemi toužebně očekávaný, pro některé dvoudenní, výlet na další z ostrovů Stromboli s výstupem na dosud činnou sopku stejného jména. Vyjeli jsme ve dvě hodiny odpoledne speciální lodí, která odvážné měla vyložit na ostrově Stromboli a s ostatními noční tmou projíždět kolem ostrova a sledovat erupce sopky. Cestou jsme udělali malou zastávku v nejkrásnější zátoce Liparského souostroví, na ostrově Panarea. Ostrov měří 3,4 km 2 a má 270 stálých obyvatel. Pitoreskními uličkami klikatícími se nad mořem, posetými malebnou bílou architekturou, jsme po chvíli došli až k pozůstatkům osídlení doby bronzové. Osvěženi koupelí v překrásné zátoce jsme pokračovali dál po moři. Druhou zastávkou, pro některé z nás výstupní stanicí, byl ostrov Stromboli. Je nejsevernějším ze všech Eolských (Liparských) ostrovů, měří 12,6 km2 a ve dvou městech žije 350 stálých obyvatel. Ostrov tvoří jediná kuželovitá hora vysoká 924 m, ovšem pod hladinou pokračují její příkré svahy až do hloubky 2 tisíce metrů. Stromboli, jako jediný v Evropě, je vulkán s pravidelnou sopečnou činností, z jehož pěti kráterových sopouchů tryskají v asi 20 minutových intervalech do výše 100 - 200 metrů vždy po dobu asi 10 sekund gejzíry žhavých balvanů, škváry a popela. Tento materiál dopadá částečně zpět do kráterů, částečně na okraje kráteru a tím kráterový kužel zvolna narůstá. Část žhavého materiálu se kutálí příkrou brázdou (občas se vylije i láva) až k mořské hladině o 900 metrů níže. Toto úbočí se nazývá Scciara del Fuoco (Cesta ohně). Ti, kteří neměli v úmyslu vystoupit na Stromboli, zůstali na lodi, projeli se kolem 56 metrů vysokého romantického skaliska Strombolicchio, ležícího v moři východně od městečka Stromboli a čekali na lodi na setmění, které jim umožnilo sledovat erupce sopky. Ostatní prošli na konec městečka Stromboli úzkými, jednosměrnými uličkami, kterými projede pouze tzv. motorová tříkolka. Výstup začal v 18,50. Cesta zpočátku vedla po starém kamenném chodníčku, který se chvílemi ztrácel v houštinách tamaryšků, fíkovníků a ostružin. Ve výšce 600 m roste již jen tráva a nad 700 m je sterilní škvárová a popelová poušť. Délka výstupu se uvádí 3 1/2 až 4 hodiny, s častými přestávkami mně trvala 3 1/4 hodiny. Kritický byl úsek v popelové poušti: dva kroky vpřed, jeden krok - sjezd po popelu - zpět. Náhlé zachvění země provázené mohutným výbuchem však bylo motivací pro dosáhnutí cíle - vrcholu Stromboli. Tento historický okamžik pro mě nastal přesně ve 21 hodinu 10 minut. Na vrcholovém hřebeni ve výši 918 m.n.m. je vybudováno z lávových kamenů na ochranu před studenými severními větry nejméně 20 "hnízd" s výhledem na kráter, nízkých zídek, za kterými je možno v závětří přespat. Této možnosti využilo dvanáct členů naší výpravy. Během se rozjasnilo okolí nejen výronem žhavých kamenů, ale i blesky fotoaparátů náruživých "lovců " zázračného promlouvání země. Protože nám byla všem zima, vydali jsme se asi v půl dvanácté na zpáteční cestu. Sestup dolů stejnou cestou je obtížný. Proto jsme volili trasu po úbočí, cestu popelnou pouští. Při sestupu nám na cestu svítil měsíc, shodou okolností byl právě v úplňku. V zarostlém terénu jsme však využili v plné míře "čelovky", neboli baterky upevněné na čele. Do městečka Stromboli jsme dorazili v půl druhé po půlnoci. Přespání bylo dílem fantazie a šikovnosti každého z nás. V šest hodin otevřel první kavárník ve Stromboli svůj podnik a my jsme tak měli možnost se posilnili kávou a sladkými, ještě teplými rohlíčky. V 7,25 jsme nastoupili na aliscafi (vznášedlo) a odjížděli k ostrovu Vulcano, s přestupem na ostrově Lipari. Do odjezdu spoje z ostrova Lipari však zbývaly dvě hodiny, které jsme využili k prohlídce přístavu stejného jména. Ostrov Lipari má rozlohu 37,6 km 2 a žije na něm přibližně 11 000 stálých obyvatel, neboť je jediným ostrovem, na němž je rozvinutý průmysl. Jsou zde lomy na přírodní pemzu, údajně nejčistší na světě. Ostrov byl obydlen už starými Řeky a je zde množství archeologických vykopávek a starobylých památek. Dominantou města je pevnost Castello na skále nad mořem ze 16. stol. a s katedrálou ze 17. stol., biskupským palácem, radnicí, několika dalšími kostely a několika muzei. V Archeologickém muzeu jsou vystaveny nádherně malované vázy, amfory, sošky a divadelní masky z období starověkého Řecka. V druhém velkém muzeu lze získat informace o vulkanologii, o historii Eolských ostrovů a další sopečné činnosti, která tyto ostrovy v průběhu věků měnila a přetvářela. Vstup do všech muzeí na ostrově je bezplatný.

Posledním výletem byl výstup na druhý sopečný kužel na ostrově Vulcano, nižší než Fossa, malebný Vulcanello (102 m.n.m) vznikl v r. 1983 př.n.l. Malý kráter leží na poloostrově Vulcanello, na kterém se nalézá i kemp TOGO-TOGO se svými, vlastně našimi bungalovy. Výstup na vrchol 102 m vysoký je velmi snadný. Celý kužel je porostlý množstvím keříků a stromků, mezi nimiž roste mnoho bylin, tamaryšky, rozmarýn, fenykl,stružiny...Z Vulcanella je velmi krásný pohled na oba přístavy s mohutným kouřícím Gran Craterem v pozadí. Na severu tvoří Vulcanello kolmý útes nad hladinou moře, červeně zbarvený, prostoupený šedými žilami čediče. Výlet jsme zakončili návštěvou Údolí příšer, zbytků zvětralých skalních útvarů, připomínající svými tvary především již vyhynulá zvířata, například brontosaura. I přes velký počet výletů jsme většinu času věnovali koupání a opalování. K výběru pláží jsme měli několik možností. Černou, přiléhající ke kempu nebo světlou, vzdálenou od kempu asi 10 minut chůze. Volila jsem pláž se světlým pískem a s batůžkem na zádech jsem denně putovala k přírodnímu zázraku. Z plážového písku i ze dna moře vyvěrají horké plyny. Moře se v těchto místech stalo "termálním", ohřívané a sycené léčivými parami. Pláž náhle ukončuje skála s fumarolami, nad nimiž si lidé vyhřívají různé části těla. Pod skálou je malé jezírko asi 70 centimetrů hluboké, bohaté na léčivé bahno, s teplotou 35-45 stupňů Celsia. Ze dna probublává vodu tisíce drobných fumarol. Zkušení a znalí turisté, z nichž mnozí váží dalekou cestu hlavně kvůli léčivým koupelím, se několikrát denně oddávají blahodárným účinkům bahenního jezírka. Světlešedým bahnem ze dna, popř. z pod břehu jezírka je možné si také namazat celé tělo včetně obličeje. Horká sirná koupel a bahno působí léčivě na nemocné klouby, pokožku a další rozličné neduhy lidského těla a turisté těchto možností bohatě využívají. Další fází kúry je přechod do asi 15 metrů vzdáleného moře, které je také probubláváno a ohříváno fumarolami a vytváří jakousi "perličkovou koupel", tam jsme se chodili umýt a postupně ochladit. Stala jsem se pravidelným návštěvníkem jezírka a výsledkem bahenních kúr je vyléčené pravé rameno, s jehož léčbou si lékaři nevěděli rady. Doufám, že se bude jednat o trvalý stav.

V pátek 7. června 1998 nastal čas k loučení se zamilovaným ostrovem, příjemným mořem, bujnou středomořskou vegetací s palmami, stále bublajícím jezírkem a kouřícími skalisky. Pobyt jsme ukončili nákupem dárků, poslední porcí výtečné italské zmrzliny a krátkými zastaveními na některých oblíbených místech. Zpáteční cestu do přístavu Via Giovanno jsme již znali. Další trasa byla pro nás novinkou, směřovali jsme totiž na celodenní výlet na ostrov Elba, resp. do jeho přístavu Portoferarrio. Ostrov mezi Korsikou a Toskánskem je známý především nuceným pobytem Napoleona I. v letech 1814 - 1815. Zajímavé je historické jádro přístavu, zachovalé hradby a zejména residence Napoleona. Domu jsme se vrátili 9. června 1998. S odstupem krátkého času se mi dovolená na Liparských ostrovech jeví jako krásný, intenzivně vnímaný sen. Díky krásné přírodě, pěkným vztahům mezi účastníky i péči průvodců jsem načerpala nové duševní i fyzické síly nezbytné pro všední uspěchané dny.

V Praze dne 20. června 1998 Alena Keblová