Cestopis

Dříve než se ocitneme v ráji uprostřed Tyrhénského moře musíme podniknout cestu napříč Itálií až na jih, přeplout trajektem Messinskou úžinu a přistát v nevelkém přístavním městečku Messina, kde jinde než na ostrově Sicílie.

Sicílie je jiný svět, zcela nepodobný Evropě, kterou známe. Je to velice hornatá, bezlesá země se suchým podnebím. Zemědělské usedlosti jsou roztroušeny po strmých svazích, vesnice v našem smyslu zde neexistují. Na architektuře staveb je stále možno sledovat vliv Řecka a Říma, který je patrný v celém středomoří.

Sicilané jsou etnicky obtížně zařaditelný národ. Vystřídali se zde Řekové, Římané, Vandalové, Ostrogóti, Byzantinci, Arabové, je zde možné vidět i světlovlasé potomky Normanů. Mluví dialektem, který je odlišný od spisovné italštiny a Italové ze severu, kteří na Sicílii nikdy nebyl mu nerozumí.

Naše cesta pokračuje ještě necelou hodinu, Vítá nás přístav Milazzo, odkud odplouvají trajekty na jednotlivé ostrovy Liparského či Eiolského souostroví. Vjíždíme na nevelký trajekt nabízející pohodlnou cestu obvyklému počtu pasažérů. Plavba probíhá příjemným tempem a máme dost času, abychom se pohledem rozloučili s pobřežím ostrova Sicílie. Odcházíme do útrob trajektu a oddáváme se plni zážitků večeři složené z oliv různých druhů, oříšků, mandlí, hroznového vína, rybiček a sýrů. Popíjíme lehké šumivé víno frizzante v očekávání dalších dobrodružství v cíli našeho putování...

Pozemský ráj v Tyrhénském moři se nachází několik málo desítek kilometrů severně od Sicílie. Z hlubin moře zde vystupuje sedm větších a desítky malých vrcholků hor sopečného původu v neobyčejně atraktivní a pozoruhodné podobě s příhodným mírným podnebím. Své jméno získaly ostrovy po řeckém bohu větrů Aiolovi - Aiolské / Eiolské / ostrovy.

Všechny ostrovy jsou vrcholky mohutného vyzdvižení vulkanického původu o celkové ploše 117 km2 a vznikly před mnoha miliony let v místě kontaktu africké a evropské desky. Tři největší z nich, od jihu k severu, jsou Vulcano, Lipari a Salina. Západně se nachází Filicudi a Alicudi, severovýchodně leží Panarea a Stromboli. Zeměpisná poloha ostrovů má vyjímečně mírné klima, které je středomořské a subtropické. Roční průměrná teplota je 14 -16°C, v létě se teploty pohybují kolem 35°C a srážky jsou vyjímečné. Ostrovy jsou mnohdy šest měsíců bez deště neboť obdobím dešťů je podzim a zima.

Tento malinký kousek světa se svými jeskyněmi, útesy a vulkány byl v dobách dávných podmětem ke vzniku mnoha legend. Ostrovy byly obydleny již v době prehistorické, o čemž svědčí řada cenných artefaktů nalezených především na ostrovech Panarea, Lipari, Filicudi, Salina a Stromboli. Řečtí kolonisté osidlují ostrovy v 6. století před nl. V 5. století před nl. byly ostrovy zpustošeny nájezdníky z moře a od 3. století před nl. následuje nadvláda Říma. Po Saracénech přicházejí Normané a ostrovy musí čelit i obléhání a pustošení tureckými loděmi. Od 17. století se Liparské ostrovy stávají součástí Království obojí Sicílie.

Ostrov Vulcano

Po chvíli již opět z paluby lodě sledujeme pomalu se přibližující kousek země - ostrov Vulcano. Konečně vplouváme do přístavu Porto di Levante a vstupujeme na pevninu. Vítá nás světélkující přístavní městečko plné letních vůní a veselých hlasů, z nedalekých hospůdek k nám doléhají tóny rytmické sicilské hudby. Odcházíme do nedalekého kempu a příjemně unaveni uleháme v pohodlných bungalovech k zaslouženému spánku.

Ostrov Vulcano byl znám Řekům pod jménem Hieva již v 5. století před nl., ale teprve římští spisovatelé jej poprvé pojmenovali Vulcania. Přestože jižní skupina sopek nebyla aktivní již od doby kamenné, na straně severní docházelo k častým výbuchům. Poslední erupce centrálního kráteru nastala v letech 1888 a 1890. Od této doby se kráter nachází v solfatárním = postvulkanickém stavu, který je charakteristický unikáním horkých vodních par a síry.

Odpočatí vydatným spánkem a po bohaté snídani dnes ještě z vlastních zdrojů se vydáváme na první průzkumnou cestu ostrovem. Procházíme mezi četnými vkusně upravenými apartmány, hotely a restauranty lemovanými pestrobarevnými zahradami s nádhernou květenou složenou z opuncií, ibišků a četných druhů....typických pro toto podnebí. Po chvilce chůze přicházíme k nevelkému jezírku žluto-šedavé barvy se stoupající párou a s hladinou pokrytou vykukujícími hlavami příjemné bahenní lázni se oddávajících turistů. Toto pro návštěvníky ostrova tolik atraktivní mělké termální jezírko se nachází nedaleko přístavu, do kterého jsme předešlou noc připluli. Je typickým úkazem solfatární činnosti na ostrově. Jezírko neustále probublávané sirnými plyny, oxidem uhličitým a horkou vodní parou nabízí koupání s potíráním léčivým bahýnkem i v zimních měsících.

Samotné jezírko je slané, i když nemá přímé spojení s mořem. Při bolestech zad je možné se nahřát v jednom z mnoha otvorů v blízké tufové kupě, jimiž unikají suché horké plyny. Teplé vývěry pokračují i do moře, kde je ukotvena stará plachetnice, která připomíná doby, kdy ostrovy sloužily jako útočiště pirátů všech možných národností.

Procházíme jednou z četných uliček lemovaných řadou obchůdků, stánků s ovocem a zeleninou v nepřeberném množství a druzích, barů a restaurantů a pomalu se seznamujeme s tímto rušným městečkem. Míjíme podivnou stavbu tvořenou kupolí, ve které je umístěna moderní obaservatoř nabízející laikům i odborníkům aktuální stav vulkanické činnosti na ostrově, která je pod neustálým dohledem vědců. Ve městečku nacházíme vše nezbytné pro náš pobyt. Četné půjčovny kol a malých motocyklů, banku, směnárnu, poštu a kanceláře trajektových společností.Z reklamních letáčků se dozvídáme o nedalekém ranči, kde je možné za docela příznivý peníz podniknout vyhlídkovou cestu po okolních svazích ostrova na koňském hrbetě. Četr nikdy nespí,a tak pokračujeme po dobře značené miniaturní komunikaci až k ambulanci první pomoci,abychom se přesvědčili, že je pro případ potřeby tam, kde má být.

V místním dobře zásobeném obchůdku doplňujeme zásoby vody a s dostatečnou rezervou na výstup, ale přece jen v odpoledních hodinách neboť sicilské slunce je sicilské slunce, podnikáme výstup do centrálnío kráteru Cratere della Fossa. Po nepříliš namáhavém výstupu se ocitáme na vrcholu (391 m.n.m.). Konečně se vyčasilo a nám e odkrývá pohled do samotného kráteru. Je to něco neskutečného. Širokoúhlý objektiv nebo videokamera nedokáží znázornit ten pocit prostoru a výšky,pohled na okolní vulkanické ostrovy a moře. Západní okraj kráteru je narušen dlouhými trhlinami, nichž se permanentně vasí sirný dým. Okraje trhlin kráteru jsou lemovány jehličkami jasně žluté síry. Z trhlin se místy ozývá temné dunění plynů unikajících z nitra země.Plni dojmu se po několika hodinách vracíáme do městečka a procházíme osvětleným přístavem Porto di Ponente ležícím hned vedle Porto di Levante. Nahlížíme opatrně do uměle nasvícených jeskyní nad přístavem, ale do útrob ve dne nepříliš tajemně vyhlížejících prostor se pro jistotu nepouštíme. Je právě čas na dobrou večeři, a tak si vybíráme jeden z mnoha restaurantů v blízkosti moře a pouštíme se do chutného sicilského menu.

Ostrov Panarea

Druhý den nás čeká plavba na ostrov Panarea. Je to nejmenší a údajně nejhezčí ostrov archipelagu. Architektura domků je zcela neevropká, čistě bílé omítky, šmolkově modré nátěry oken a dveří. Každý domek má své označení, některá jsou dosti humorná, pirátská minulost ostrůvků se nezapře. Vytápění domku není třeba, systém ventilace je naopak zcela nezbytný, v letních měsících je zde pro středoevropany nesnesitelné vedro.

Ubytováni jsme na černé sopečné pláži v mělkém zálivu mezi ztuhlými spečnými výlevy. Po koupeli v moři se rozhodujeme obejít celý ostrov. Na strmém útesu se nachází prehistorická osada z doby bronzové, jednalo se zřejmě o hradiště, jehož účelem bylo kontrolovat pohyby lodí a člunů v okolním moři. Azurově modré moře vypadá při pohledu z útesu až kýčovitě. prodíráme se křovinatým porostem, okolní skály jsou hustě porostlé opunciemi, vyprahlé trnité rostlinstvo nepřipomíná nic co známe z našich luk, poznáváme pouze jakýsi středomořský druh bodláku.

Ostrov Stromboli

Další den nás čeká vyvrcholení výpravy - Stromboli. Ráno ocházíme do přístavu a čekáme na loď a pozorujeme okolní život.Na liparských ostrovech nikdo nespěchá. Normální život začíná zhruba v devět ráno, kdy se ostrované probouzí. Pracovní proces, pokud je to tak možné nazvat, začíná zhruba od desíti hodin. Od poledne do šestnácti hodin je siesta, poté se opět otevírají krámky až do nočních hodin.Teprve večer ostrované ožívají a naplňují četné přístavní tevarny a hospůdky, které mají otevřeno do té doby, dokud neodejde poslední host. Vzpomínáme na ranní stávání do práce u nás, výpravu dětí do školy, nervozitu,...Kolem desáté připlouvá rychlá okřídlená loď. S dětmi se školními aktovkami nastupujeme do lodi a odplouváme.

Stromboli je jediný vulkán, který je charakteristický nepřerušovanou erupcí, v anglosaském světě je geology označován jako "strombolian activity", strombolský typ erupce. Na celé zeměkouli je jich pouze pět. Výška nejvyššího bodu vulkánu Vancori je 924 m.n.m. tvoří téměř dokonalou pyramidu hnědočerné barvy, skoro až bronzové. Hloubka okolního moře okolo dvou kilometrů, skutečná velikost sopky je tedy mnohem větší. Pohled na přibližující se horu je z lodi fascinující. Sledujeme obláček dýmu, který se neustále vznáší nad kráterem, posléze obeplouváme ostrov a kotvíme v přístavu Scari.

Prohlížíme si horu a přemýšlíme, kudy na ní vstoupit. Dochází nám voda, jdeme tedy k nejbližšímu obydlí požádat o doplnění plastikových lahví. "Bon giorno signora, agua prego", proneseme větu o níš se domníváme, že bude srozumitelná. Starší paní se otočí a ptá se odkud jsme, odpovíáme, že z Čech. Paní se usměje a řekne plynulou češtinou "okamžik prosím". Bylo to docela překvapení. Poté jsme se dozvěděli, že sloužila v Praze za svého mládí na telefonní ústředně a její manžel u nás pracoval jako velvyslanec. Takže jsme zjistili, že i na Stromboli mají Česi své známé.

Po utáboření vyrážíme ihned na výstup tak, abychom byli před západem slunce pod vrcholem kráteru, neboť na vrcholu chceme přenocovat. Celý výstup se dá nepříliš rychlým tempem stihnout za 3,5 hodiny až na jeden z vrcholů sopky Pizzo o Sopra la Porta. Při výstupu je nutné dbát spíše na bezpečnost, než na rychlost. Pěkná dlážděná cesta, která možná pamatuje antické doby končí a nastává strmý výstup. Posléze se terén konečně zmírňuje, jsme u cíle. Nyní je nutné si vybrat kamenné hnízdo a obsadit jej, neboť za nedlouho bude vrchol plný. Jedná se o chráněné zídky postavené z kusů lávy, sloužící jako ochrana proti větru, protože v noci zde bývá dosti zima. Rozbalujeme karimatky a spací pytle tak, aby bylo možné sledovat v pohodlí noční sopečné erupce.

Na cestu ke kráteru si bereme pouze fotoaparáty, malý stativ a svítilny. Slunce již pomalu zapadá za obzor, za chvíli bude konečně tma a bude možné vidět to, co ve dne není možné spatřit. Je na čase vystoupat co nejblíáže ke kráteru, abychom jej viděli včinnosti. Z vrcholu je možné pozorovat roztavené horniny pocházející přímo z nitra země. Teplota bazického magmatu se pohybuje okolo 1000°C. Z výšky vidíme malé červené jezírko, které vypadá úplně nevině. A to až do té chvíle než se rozběsní. pak začne divadlo, na které se nezapomíná. Vždy z jednoho či dvou dílčích kráterů kaldety Stromboli začnou náhle vylétávat proudy rozžhaveného magmatu, které se mění na obrovské jiskry. Vlivem prudkého ochlazení se přeměňují v kusy rozžhaveného škváry, které pozvolna dopadají na svahy vulkánu a postupně chladnou a tuhnou.Celý tento jev se opakuje vpůhodinových intervalech. Chcete-li vidět tuto podívanou na vlastní oči, kontaktujte:

CK Poznání, tř. 17.listopadu 229, 530 02 Pardubice, tel: 040/65 35 777, 65 35 401, www.poznani.cz